Z obrazovek na trať: náš první Urban Challenge

Některá setkání nevznikají poprvé. Jen dostanou po letech nový smysl.

S Petrem jsme se krátce poznali už před několika lety. Pracovali jsme tehdy na stejném projektu a oba se pohybovali ve světě IT – v prostředí obrazovek, systémů, analýz a problémů, které se řeší hlavně hlavou. Potom se naše profesní cesty rozešly a kontakt přirozeně utichl.

Až do chvíle, kdy Petr na sociálních sítích narazil na Cestu moderního rytíře.

Připojil se, začal procházet aplikaci a postupně zjistil, že za celým projektem stojím já. Z někdejšího letmého pracovního setkání tak vznikl nový rozhovor. Tentokrát ne o systémech, procesech nebo projektu pro někoho jiného, ale o výzvě, do které bychom mohli vstoupit sami.

Slovo dalo slovo a přihlásili jsme se na Urban Challenge v pražských Letňanech.

Ani jeden z nás předtím žádný OCR závod neběžel.

Pět kilometrů, které nejsou jen během

Zvenčí může pětikilometrová trať působit téměř nevinně. Jenže překážkový závod se neměří pouze vzdáleností. Běh se střídá s překážkami, ruce postupně ztrácejí sílu, dech se zrychluje a člověk musí znovu a znovu měnit rytmus.

Nestačí jen běžet. Je potřeba lézt, přelézat, držet se, odhadovat vlastní možnosti a pokračovat ve chvíli, kdy začneš cítit, že to zase není taková sranda.

Právě v tom spočívá hodnota podobné zkušenosti. Trať člověku neposkytne mnoho prostoru pro vytváření obrazu o sobě samém. Velmi rychle ukáže, co skutečně zvládá, kde má rezervy a jak reaguje ve chvíli, kdy věci nejdou hladce.

Pro nás to ale nebyl boj o vítězství ani pokus něco někomu dokazovat. Byla to první zkušenost. Vstoupit do něčeho nového a neznámého, postavit se společně na start a zažít něco, co jsme dosud nepoznali.

Do cíle jsme se oba dostali za méně než čtyřicet minut. Já v čase 36:51, Petr za 39:58. V celkovém pořadí to znamenalo 100. a 170. místo z 846 závodníků.

Na naši první zkušenost s OCR je to výsledek, ze kterého můžeme mít radost. Ještě cennější ale bylo něco jiného: že jsme se na tu trať vůbec dostali.

K čemu je vlastně CMR?

Možná právě tento příběh odpovídá lépe než dlouhé vysvětlování.

CMR není jen web, aplikace ani místo, kde lidé čtou texty o odvaze, disciplíně a bratrství. Digitální prostor je pouze začátek. Má umožnit, aby se lidé s podobným směrem našli, poznali a nakonec spolu něco skutečně podnikli.

V našem případě udělala aplikace přesně to, co udělat měla. Propojila dva lidi, kteří se kdysi krátce potkali v práci, ale teprve po letech našli společný důvod vstoupit do jedné výzvy.

A potom mohla obrazovka ustoupit stranou.

Zůstali dva konkrétní lidé, jedno rozhodnutí, společný start a trať, kterou za nás nikdo jiný absolvovat nemohl.

To je také důvod, proč CMR existuje. Nechceme vytvářet další prostor, ve kterém se bude pouze mluvit o tom, jak by měl člověk žít. Chceme společně hledat příležitosti, při nichž lze hodnoty převést do praxe – ve sportu, službě, vzdělávání, osobních výzvách i obyčejném držení slova.

Bratrství totiž nevzniká tím, že se lidé přidají do stejné skupiny. Vzniká postupně: společným směrem, osobním setkáním, sdílenou zkušeností a činem.

Někdy může takovým činem být velký projekt. Jindy pomoc člověku, který ji potřebuje. A někdy stačí napsat druhému: „Pojďme to zkusit společně.“

První závod, nikoliv poslední

Z Letňan jsme si odvezli medaile, výsledek a příjemný pocit, že první OCR závod máme úspěšně za sebou.

Odvezli jsme si ale také potvrzení jedné důležité věci: moderní rytířství se nemusí odehrávat ve vzdálené minulosti ani ve velkých gestech. Může začít docela obyčejně – tím, že člověk přijme výzvu, připraví se, dorazí na místo a udělá to, na čem se s druhým domluvil.

Dva lidé z IT. Jedno dávné pracovní setkání. Jedno nové spojení díky CMR. A společná zkušenost, která by bez něj pravděpodobně nikdy nevznikla.

Přesně takových příběhů bych chtěl v CMR vidět více.

Ne proto, abychom všichni běhali stejné závody. Ale abychom nezůstávali pouze u slov a každý čas od času vstoupili do výzvy, která nás prověří, něco nás naučí a spojí nás s ostatními.

Protože cesta se může zjevit na obrazovce.

Ale začíná teprve ve chvíli, kdy na ni skutečně vykročíme.