SEPTEM PROBITATES

II. JAK SE Z PÁŽETE DĚLAL RYTÍŘ — STRUKTURA VÝCVIKU

Rytíř nevznikl pasováním. Pasování bylo až rituální zpečetění dvaceti let práce. Tomuhle systému výchovy — který se od jedenáctého století stabilizoval po celé latinské Evropě — předcházela jasná doktrína.

Do sedmi let zůstával chlapec doma, většinou v péči matky a chův. Učil se mluvit, počítat a poznávat své postavení. Toto období středověcí autoři příliš neviditelně přecházeli — byl to čas dětství, do kterého se výchovou rytíře nezasahovalo.

Mezi sedmým a dvanáctým, případně čtrnáctým rokem byl chlapec pážetem — paggio, page — obvykle u otce, někdy u příbuzného nebo lenního pána. Tady se jeho výchova dělila na dvě roviny. Teoretická zahrnovala hudbu a hru na nástroj (flétnu, kytaru, loutnu), pravidla společenského chování, obsluhu u stolu, základy čtení, psaní a počítání a často i cizí jazyk. Praktická pak nejprve tanec, běhy, skoky, hody kameny, plavání, otužování, zápasení, jízdu na koni, lov a první cvičení se zbraněmi — v dřevěné podobě, na zemi, a teprve později na koni.

Mezi dvanáctým a osmnáctým či dvacátým rokem se z pážete stal panoš — armiger — a sloužil přímo u svého lenního pána. Tady už nešlo o učení v přeneseném smyslu. Panoš nosil zbroj svého pána. Staral se o jeho koně. Provázel ho na turnaje a do bitev. Byl současně sluhou, učedníkem a živým štítem. A v tomto období dosahoval plné zdatnosti v septem probitates — protože bez nich by ho jeho pán nepasoval, a bez pasování by zůstal panošem do konce života.

Teprve potom přicházel rituál pasování: vigilie, lázeň jako symbol očištění, bílé spodní roucho symbolizující čistotu, červená tunika symbolizující krev, kterou je rytíř ochoten obětovat, černé kalhoty — někdy se místo nich uvádí černé punčochy — připomínající, že prach jsi a v prach se obrátíš. A nakonec úder mečem nebo otevřenou dlaní — colée — a slova požehnání: „Ve jménu Boha, svatého Jiří a svatého Michala tě pasuji na rytíře. Buď statečný, zmužilý a věrný."

 

III. SEDMERO ZDATNOSTÍ — DISCIPLÍNY V DETAILU

Středověcí autoři — především autoři rytířských zrcadel a traktátů, jako byl ve třináctém století mallorský filosof a sám rytíř Ramon Lull ve svém Libre de l'ordre de cavayleria (asi 1276) — popisují septem probitates v relativně ustálené podobě. Pět z nich patří tělu, dvě duši.

Pět zdatností těla

EQUITARE — jízda na koni. První a nejzákladnější. Středověký rytíř byl, etymologicky vzato, cheval-ier, „muž od koně" (francouzské cheval, kůň). Bez bezchybné jezdecké techniky nemohl rytíř nic — nejen bojovat, ale ani lovit, cestovat či účastnit se turnaje. Jízda se cvičila od pážecího věku, nejprve na klidných koních, později na destrierech — masivních válečných ořích, kteří v plné výzbroji nesli rytíře vážícího se vším vybavením i přes 150 kilogramů. Cena takového koně se v předvečer křížových výprav pohybovala mezi čtyřiceti a dvěma sty sous — což odpovídalo desítkám kusů hovězího dobytka. Equitare nebyla jen dovednost. Byla to investice celé rodiny.

NATARE — plavání. V seznamech disciplín se objevuje zcela pravidelně, ačkoli, jak upozorňuje historik Jean Flori, nemusela být oficiální součástí formálního výcviku všude — spíše šlo o praktickou nutnost, která pronikla do kánonu skrze čtení Vegetia. Římský autor o plavání psal s důrazem: armáda musí být schopná přechodu řek v plné výstroji. Středověcí kompilátoři tuto kapitolu nevynechali. Rytíř, který neuměl plavat, byl rytíř, který se utopil při první nečekané řece — a takových řek na cestě do Svaté země bylo víc, než se prvním křižáckým armádám líbilo.

SAGITTARE — lukostřelba. Tady se pramenná situace komplikuje. Lukostřelba a střelba z kuše byly nesporně součástí výcviku, ale postoj církve a šlechty k těmto zbraním byl ambivalentní. Druhý lateránský koncil v roce 1139 dokonce vyhlásil zákaz používání kuše v boji mezi křesťany — pod hrozbou exkomunikace — protože tato zbraň dovolovala obyčejnému střelci zabít obrněného rytíře z velké vzdálenosti, čímž rušila samu sociální logiku rytířského boje. Zákaz nikdy plně nefungoval. Lukostřelba se nadále vyučovala, cvičila se na cíl i na dálku, a v anglickém kontextu (Crécy 1346, Azincourt 1415) se ukázalo, že lukostřelci z dlouhých luků dokáží rytíře pokosit po stovkách. Nakonec praktická významnost zvítězila nad symbolickými výhradami.

CAESTIBUS CERTARE — šerm a zápas. Latinský výraz caestus původně označoval řemenné rukavice antických zápasníků; ve středověku se význam rozšířil na boj se zbraní obecně. Šlo především o meč, kopí a sekyru — tři základní zbraně rytířského boje. Výcvik začínal s dřevěnými makety, postupoval k cvičným zbraním s tupými ostřími a vrcholil ostrým bojem v turnaji nebo v bitvě. Součástí byl i nácvik zápasu beze zbraně, vrhací techniky a používání dýky v boji zblízka — to vše proto, že rytířská bitva ve čtrnáctém století často končila na zemi, v blátě, mezi padlými koňmi, kde rozhodovala spíš síla a technika než leštěná zbroj. Geoffroi de Charny, francouzský rytíř, který padl roku 1356 v bitvě u Poitiers a krátce předtím sepsal Livre de chevalerie, věnoval podstatnou část svého traktátu praktické přípravě na všechny tyto formy boje. Charny věděl, o čem píše — válčil čtyřicet let.

AUCUPARI — lov a sokolnictví. Modernímu čtenáři může připadat, že lov sem nepatří. Pro středověk byl ale lov zrcadlem celkové zdatnosti. Lovilo se drobné zvíře — králíci, ptáci, ryby, lišky, vysoká — i nebezpečnější dravci: vlci, divoká prasata, medvědi. Symbolickou váhu měl lov jelena, který se rituálně blížil bojovému zážitku. Zvláštním druhem byl lov se sokolem — aucupari v užším smyslu — vyžadující dovednost manipulace s ptákem i hluboké znalosti jeho chování. Lov fungoval jako shrnutí všech ostatních disciplín dohromady: jezdecké umění, znalost zbraní, obratnost, fyzická vytrvalost. A měl ještě jednu funkci, kterou středověcí autoři přiznávají otevřeně — byl to ventil pro agresivitu mladých rytířů, který je odváděl od zahálky, pití a hospodských šarvátek mezi turnaji.

Dvě zdatnosti duše

SCACIS LUDERE — hra v šach. Šach se do Evropy dostal pravděpodobně přes arabské Španělsko v desátém a jedenáctém století. Velmi rychle ho šlechta přijala jako trénink válečné taktiky a strategie. Nebyla to zábava ve volném čase. Byla to vědomá příprava na velitelské rozhodování: učení se předvídat tahy soupeře, obětovat figuru za pozici, číst bojiště jako soustavu vztahů, ne osamělých kusů. V některých kruzích se šachové partie považovaly za stejně vážné jako šerm — a porazit někoho v šachu znamenalo zvítězit nad jeho strategickým myšlením.

VERSIFICARE — veršování. Sedmá disciplína bývá pro dnešního čtenáře nejtěžší k pochopení. Proč by muž, který má umět zabít, musel zároveň skládat verše? Středověká odpověď je trojí. Zaprvé: paměť. Veršování bylo v době, kdy gramotnost byla výsadou, trénink paměti — rytíř měl umět přednést rozsáhlé skladby zpaměti, a často je doprovázet hrou na loutnu. Zadruhé: kurtoazie. Dvorská kultura od dvanáctého století žádala od rytíře schopnost ucházet se o přízeň dámy formou poezie — a tato poezie nebyla okrasou, byla sociálním nástrojem, o kterém se rozhodovalo na dvorech. Provensálští trubadúři, severofrancouzští truvéři a němečtí minnesängři — Bertrand de Born, Joffroy de Rudel, Pierre Vidal, Marcabrun, Walther von der Vogelweide — byli z velké části sami rytíři. A zatřetí: rytířská lyrika dochovala mistrovskou úroveň, která stojí na úrovni nejlepších literárních děl středověku.

Disproporce pět ku dvěma — pět tělesných a jen dvě duševní — někdy svádí k dojmu, že rytíř byl primárně válečník s lehkou kulturní fasádou. To je nepřesné. Versificare a scacis ludere stály v hierarchii výš než kterákoli tělesná disciplína, protože reprezentovaly to, co římští klasici nazývali animus a Řekové μουσικός — formování duše. Tělo bylo nástrojem. Duše byla tím, čemu mělo to tělo sloužit.

 

IV. CTNOSTI, KTERÉ KÁNON DOPLŇOVALY

Septem probitates nebyly v rytířské výchově osamoceně. Tvořily technický základ, na který se vrstvily morální vlastnosti — to, co středověcí autoři nazývali honneur, čest. Tři klasické ctnosti, definované od dvanáctého století:

— prouesse (statečnost) — loyaulté (věrnost — králi i dámě) — largesse (štědrost)

Později se k nim přidaly:

— religion (víra) — franchise (přímost, upřímnost) — courtoisie (dvornost, odvozeno od court, dvůr)

Ramon Lull ve svém traktátu rozvíjí téma do podoby, kterou by Charny o století později ještě prohloubil: rytíř, který dokonale zvládá zdatnosti, ale postrádá ctnost, je horší než žádný rytíř. Lull doslova varuje, že takový muž — zdatný, ale bez cti — je nebezpečím pro řád světa. Statečnost bez věrnosti je banditství. Síla bez štědrosti je tyranie. Schopnost zabít bez schopnosti milosrdenství je řezníkovo řemeslo.

Tato dvě patra — technické zdatnosti a morální ctnosti — dohromady tvořila to, co středověký člověk nazýval miles Christi, „Kristův rytíř". Modlitba k posvěcení meče, dochovaná z desátého století, to formuluje stručně:

„Požehnej tento meč, se kterým služebník tvůj touží ochraňovat a bránit kostely, vdovy, sirotky a všechny tvoje služebníky před krutostí pohanů."

 

V. CHARNY A LULL — DVA HLASY ZEVNITŘ

Pro porozumění septem probitates jsou nejcennější dva prameny — oba sepsané muži, kteří sami byli rytíři, a tedy psali ne o rytířství, ale zevnitř něj.

Geoffroi de Charny (asi 1306–1356) byl francouzský šlechtic, nositel královské oriflamme, zakládající člen Řádu hvězdy, a podle pověsti první zaznamenaný majitel Turínského plátna. Jeho Livre de chevalerie (kolem 1352) je nejotevřenějším a nejpraktičtějším svědectvím rytířské mentality vrcholného středověku. Charny nemoralizuje. Charny měří. Ptá se: Kdo z těchto rytířů je hoden cti? Ten, kdo vyhrává turnaje? Ten, kdo se účastní bitev? Ten, kdo válčí v dálavách za víru? A odpovídá hierarchicky: čím dále od domova, čím těžší úděl, čím vyšší riziko, tím větší čest. Jeho text je dnes čten jako nejvěrnější dokument rytířské mysli, protože nepředstírá ideál — popisuje skutečnost.

Ramon Lull (asi 1232–1316) byl mallorský šlechtic, později filosof, teolog a misionář. Jeho Libre de l'ordre de cavayleria (kolem 1276) je o sto let starší než Charny a sleduje jiný cíl: kodifikovat rytířství jako instituci. Lullova kniha byla později přeložena do angličtiny Williamem Caxtonem v roce 1484 jako The Book of the Order of Chivalry — a stala se jedním z nejvlivnějších textů o rytířstvu v anglosaském světě. Zatímco Charny popisuje, jak rytíř žije, Lull popisuje, čím rytíř má být. Oba pohledy dohromady tvoří obraz, který nelze získat ze samotných kronik nebo statut rytířských řádů.

 

VI. KALOKAGATHIA A SROVNÁNÍ S ANTIKOU

Souvislost mezi septem probitates a antickou kalokagathií nebyla středověkým autorům neznámá. Šachová strategie, jezdecké umění, hudebnost, fyzická zdatnost, etická norma — všechny tyto roviny měl klást i athénský aristokrát klasické doby. A panhelénské hry — olympijské, pýthijské, nemejské, isthmské — se v jistém smyslu strukturně podobaly středověkým turnajům: byly to kompetitivní rituály, ve kterých si svobodný muž poměřoval své postavení s ostatními svobodnými muži, a kde porážka znamenala víc než jen prohru — znamenala zveřejněnou hierarchii.

Český kronikář Kosmas (1045–1125) popisuje knížete Břetislava způsobem, který by stoický římský moralista podepsal beze zbytku: „Měl nad jiné zdar v svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost." Tato pasáž není jen rétorickým květem. Je to schéma, ve kterém se zrcadlí celý ideál septem probitates: tělo, mysl, charakter v jednom celku.

 

VII. ZÁVĚREM

Septem probitates nikdo nikdy nesepsal jako kanonický seznam s odkazem na konkrétní bullu nebo zákon. Vyrostly ze středověké pedagogické praxe, ze čtení Vegetia, z normativních traktátů Lulla a Charnyho, ze zrcadel rytířství a z toho, co měly elity od svých synů žádat, pokud měli ti synové držet meč právem. Ten seznam — jezdit, plavat, střílet, šermovat, lovit, hrát šach, skládat verše — je destilát celé jedné epochy. Ne ideologický, ale provozní: bez něj by středověký rytíř neobstál v bitvě, na turnaji, u dvora, ani před vlastním svědomím.

Když na konci patnáctého století začaly hřmět střelné zbraně a feudální systém se začal proměňovat, septem probitates pomalu ztrácely svou bezprostřední praktickou funkci. Ale jako vzor harmonické výchovy svobodného člověka — tělesně schopného, mentálně bystrého, kulturně gramotného — přežily. Přežily v renesančních ideálech uomo universale. Přežily v Castiglioneho Dvořanovi. Přežily v anglické gentlemanské výchově. A přežívají, byť přetransformovány, dodnes.

Co je s nimi dnes, je téma na jiný článek.

Fortitudo et Fides.